Tady je jeho příběh
Buddhu jsem dostala od milého pana souseda Vogeltanze.
Jednou v létě na mě volal přes plot: „Jindřiško, nechceš Buddhu? Manželka
bručí, že doma překáží a já si o něj nedávno málem ukopl palec. Jo a když ho
pohladíš na hlavě nebo břiše, tak budeš mít štěstí. Ale už si nepamatuju
pořádně kde.“ Jasně, Buddhu beru všema deseti. Svoji dávku štěstí jsem si
vybrala před dvěma léty, ale co kdyby. A tak se přestěhoval do naší kanceláře.
Nejdříve stál hned za dveřmi a každého vítal svým milým úsměvem.
V létě se pak přesunul na chodbu a k vítání příchozích přibyl úkol
držení dveří.
Náš pan instalatér Vyskočil s ním vždy prohodil pár
slov a pohladil ho na hlavě a pro jistotu i na břiše.
Velký dojem udělal na neposedného chlapečka, který
doprovázel svou maminku. Kluk byl velký zlobil a my dvě jsme měly co dělat,
abychom zachraňovaly korálky létající kanceláří sem a tam. Pak si všiml Buddhy.
„Co to tady máš za dědka“, povídá mi.
„To je Buddha“, já na to.
„A jak se jmenuje?“
„Buddha, on je vlastně bůh“.
Zamumlal jen aha a málem se mu poklonil. Od té chvíle seděl
jako myška na gauči a jen upřeně sledoval, jestli se Buddha nezačne náhodnou
mračit.
Jestli jste zvědaví, jaké korále si Buddha vezme na krk,
sledujte náš instagram a facebook. Budu Vás pravidelně informovat :-)
